25.10.2016 - Mystéria starověku

Přednáška předního českého myslitele Roberta Nevy z cyklu Mystéria Starověku, tentokrát na téma:

Píseň písní, tantra blaženého zvuku aneb světelný paprsek věčnosti v naději lásky. 
 

Začátek: 25.10.2016 od 20 hodin

Místo: sál U Boudů (Praha - Kolovraty) > Klub U Boudů

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalamounova (hebrejsky שיר השירים‎‎, Šir ha-širim), je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisováno autorství písně. Někteří badatelé poukazují na to, že skladba vykazuje významné analogie s mnohem starší staroegyptskou milostnou poezií, či se dokonce domnívají, že je na ní nepochybně přímo závislá.
Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Její erotičnost byla pro některé rabíny překážkou v jejím uznání jako součásti Tanachu. Ještě po její kanonizaci kolem r. 90 n. l. byly o ni vedeny spory a údajně bývala oblíbenou písní při různých nevázaných zábavách, za což hrozily různé kletby. Koncem 1. stol. n. l. se jí proto musel rozhodným způsobem zastat rabi Akiva, který později za Bar Kochbova povstání (r. 135) zahynul rukou Římanů. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach.

P. p. jest nejzáhadnější kniha textu biblického. V hebrejském textu stojí jako prvá z hagiografů, španělské rukopisy umisťují ji za knihou Rút, v západních překladech bible má své místo za knihou Přísloví a Kazatelem jako třetí z knih t. zv. Šalomounových. Obsahem P. p. jest láska pastýřky k pastýři, druhu z mládí, věrná i v nástrahách a lákadlech. Po stránce formální prohlášena P. p. jedněmi za sbírku lyrických písní souvisících vespolek jedině thematem, tedy čistou lyriku erotickou (Herder, Goethe, Eichhorn, Magnus, de Wette a j., nejnověji zvláště Reuss). Kdežto názor o lyrické povaze Písně p. zdá se býti jedině správným, pokládá většina vykladatelů P. p. za skutečné drama, jež ovšem konstruuje si každý vykladatel, jak zdá se mu to nejpřiměřenější. První, kdo prohlásil, že jest P. p. na způsob dramatu, byl Originés, z novějších vykladatelů provedl první členění dramatické Jacobi. Zvláště horlivého a výmluvného obhájce nalezl názor o dramatické povaze Písně p. v Ewaldovi (Die Dichter des A. Bundes, Gotinky, 2. vyd. 1865–67), jehož názory staly se pak více méně platnými ve škole německé, kdežto Renanem (Le Cantique des Cantiques, Paříž, 1860) přeneseny s obměnou některých podrobností do Francie. Ewald uznávalo všem nejjednodušší stavbu dramatickou, stěží více než amoibaiskou lyriku a nikoli vypracovanou hru; naproti němu nalézá Böttcher v básni již úplné zauzlení děje dramatického se všemi effekty moderního dramatu. Ještě dále šel Hitzig, jenž shledává v básní dva parallelní děje, z nichž vedlejší, na jehož účet spadají volnější místa básně, znázorňuje smyslnou lásku haremovou. K dramatickému pojímání přispělo hlavně, že rozmnožen počet osob tradičních, totiž krále Šelóma jako milence a dívky Šúlémské (Šulammít) jako milenky, o třetí zdvojením osoby milencovy jako pastýře, jehož chválou odpovídá milenka na chválu a nabídky soupeře krále Šalomouna; k osobám hlavním přistupují pak i osoby vedlejší (ženy haremu, bratři milenčini, lid a pod.). Je zajímavo, že verš (kap. 6. 12), jenž pokládá se v celku skoro za jedinou oporu dramatu, pokládají jiní (Bickell v Actes du X. Congrès III.) za glossy a dittografie! Jako drama rozpadá se P. p. dle jednotlivých vykladatelů na 3, 4, 5 neb i 6 jednání a počítá se 5–16 výstupů. Zde jako i v rozdělení úloh panuje největší různost, jež není ovšem bez vlivu i na vlastní obsah básně. Stejná neshoda panuje ohledně účelu Písně p. V celku převládá názor, že nebyla báseň složena pro jeviště; jsou však i, kdož tvrdí, že představován kus o národních slavnostech, dle jedněch ku poctě Šalomounově, dle jiných jako satira na jeho dvůr. Z pozdějšího zákazu, užívati Písně p. jako kemín zémer, t. j. zpěvohry, můžeme souditi na to, že užíváno písně pro všední účely a že profanována; i jest nejvíce na snadě domněnka, že stávalo se tak při svatebním veselí, při němž přednášena snad střídavým zpěvem hlasův a choru, dle jiných i pouze recitována. Zpráva ta zdá se nasvědčovati, že uznávána báseň původně za báseň rázu světského. S tím shoduje se i pozdější ovšem zpráva rabbího Nátána, dle níž kanonicita knihy nebyla nijak nepochybnou. Souvisíť kanonicita knihy co nejúžeji s allegorickým výkladem Písně p., s jehož prvými počátky (identifikace milenky s Isráélem) setkáváme se u Ezry (IV, 5, 24, 26; 7, 26). Úplné vítězství allegorického výkladu značí výrok rabbího Akiby, jenž prohlásil, že nemá celý svět ceny dne, v němž P. p. dána Isráéli; nebo jsou-li všecka hagiografa svatými, jest dle něho P. p. kódeš kodáším, sanctissimum. Parafrase targúmu provádí theorii allegorickou již úplně. Nevěsta jest Isráél, královský milovník jest božský král, celá báseň líčí děje Isráéle od Exodu (dle Ibn Ezry již od Abráháma) do Messiáše a konečné restaurace. Názor tento přešel i do křesťanství a ustálil se zde hlavně Origenovým výkladem ženicha jako Krista a nevěsty jako církve nebo věřící duše. Orthodoxnim výkladem církevním zůstal výklad o církvi, třeba setkáváme se později i při něm s modifikacemi ve směru mystiky nebo proroctví. Předními zástupci směru prorockého jsou Mikuláš z Lyry († 1340), jenž spatřoval v Písni p. prorockou předpověď o pokroku církve v Starém a Novém zákoně, a Cocceius († 1669), jenž pokládal ji za úplný přehled dějin církevních. S výkladem nevěsty jako duše věřící stala se P. p. oblíbeným předmětem náboženské kontemplace. Nejvýznačnějším zástupcem směru toho je sv. Bernard Clairvauxský († 1153) vykládající P. p. jako unio mystica duše s Kristem. Podobně na poměr člověka k Bohu vyložil P. p. i Maimonides. K oběma směrům přidružil se i třetí, marianský, hledající v obraze nevěsty Pannu Marii.

Parallelně s výklady allegorickými šly ovšem i výklady slovní, výklad allegorický buď přímo popírající nebo jej připouštějící nejvýš jen jako podružný (Grotius, Bossuet a j.). Báseň prohlašována přímo i za nemravnou a žádáno její vypuštění z kánonu. Stejně u Židů nedovolována četba její před 30. rokem. Prvý vykladatel ve smyslu slovném byl Theodor z Mopsvestie († 429), jehož výklad odsouzen koncilem Cařihradským r. 553, druhý teprve Castellio (1544), brojící proti kanonicitě, a Grotius (1644), dle něhož je báseň manželským rozhovorem mezi Šalomounem a (což je ovšem málo pravděpodobno) dcerou Faraonovou; Bossuet (1693) prohlásil báseň za celotýdenní epithalamium, jak bylo to u Hebraeů zvykem, v němž manželé, denní lopotou odloučení, teprve sedmý den (v sobotu) společně se objevuji (kap. 8.), Michaelis (1758) za milostnou píseň mezi manžely, jejichž láska trvá i dlouho po sňatku, jako podobně Jacobi (1771). Nedelikátní a nepoetický výklad Michaelisův zahajuje moralisující tendenci školy gotinské s řadou theorií více méně absurdnich. Zvláštní důraz na přirozenou krásu knihy položil Herder (Salomos Lieder der Liebe, 1778), odsuzující stejně hledání hrubé smyslnosti v básni jako přehánění v duchovním pojímání nebo prohlašování jí za knihu didaktickou. Po Herderově velezajímavém výkladě aesthetickém nabývá přirozený výklad rozhodné převahy nad výkladem allegorickým, třeba není ani tento bez originálních zastanců. Uvádíme tu z novějších hlavně výklad Delitzschův, jenž prohlašuje za obsah vzájemnou lásku Šelóma a venkovské dívky Šúlammít, již pojav za ženu Šalomoun naučil se po jejím boku vážiti si pravé lásky a jednoduchosti venkovského života. Pastýř básně jest jen Šalomounův dvojenec (Doppelgänger), t. j. Šalomoun odloživší nádheru královskou. Ideou Písně p. jest dle něho idea manželství, tajemstvím jejím tajemství manželství. Stejně mluví Orelli o lásce snoubenců vrcholící v manželství. Není pochyby, že i s našeho stanoviska slovný výklad Písně p. je přirozenější, se stanoviska Orientu a zajisté i národa židovského jest však zajisté rabbínská a později i křesťanská these o allegorickém výkladu Písně p. jako součástky bible rozhodně správná.

Autorem Písně p. jest dle tradice král Šalomoun. Z autorství jeho vysvětlují i připuštění Písně p. do Kánonu biblického. Stejně soudí i někteří z moderních vykladatelů, na př. Delitzsch. Jiní připisují ji dvornímu básníku Šalomounovu, opět jiní přičítají ji autoru z prosté Galilee, který chtěl proskribovati mnohoženství Šalomounovo a zkázu u jeho dvora bujející, shledávajíce v básni důležitý dokument historický pro odloučení se 10 kmenův od domu Dávidova. Jiní ovšem pokládají osobu v básni vystupující jen za prince nějakého, jenž z průhledného pochlebenství básníkem označen »Šalomounem«. Skutečně zdá se znění jmen Šelómó a Šulámmít svědčiti fikci. Věkem klade se báseň i těmi, již abstrahují zcela od osoby Šalomounovy, do X.–VIII. stol. př. Kr. (zmínka o Tyrse v době květu), územím do krajů severních, jejichž aramaisujícím dialektům přičítá se i jazykové zbarvení (množství slov v ostatku bible se nevyskytujících) ne nepodobné mluvě písně Debóřiny. Méně pravděpodobný jest názor těch, kdo dialektické zvláštnosti Písně p. pozdní hebrejštině a aramejštině přičítajíce, přikazují P. p. době exilu neb i poexilní, perské, ale přímo i makedonsko-řecké (ok. 230–218, Grätz), poslední nejen se zřetelem na materiál jazykový (na př. appirjón = φορείον), ale i na celou náladu, předpokládající prý nejen znalost řeckých mravův, ale i Theokrita!

Není druhé knihy biblické, která byla by vyvolala ve světě náboženském (u Židů i u křesťanů), vědeckém (vykladatelé všech dob a směrů) i uměleckém (básníci, hudebníci, sochaři) tak všeobecný zájem jako P. p. Nepřehledná literatura obsažena jest nejen ve vydáních, překladech a souborných výkladech na bibli, ale i v řadě samostatných spisů, jejichž autoři z části již uvedeni. Dodáváme: Umbreit, Lied der Liebe (1828); Ginsburg, The song of songs (1857); Grätz, Schir-ha-Schirim (1871); Stickel, Das Hohelied in seiner Einheit und dram. Gliederung (1888); Bruston, La Sulammite (1891); Castelli, Il Cantico dei Cantici (1892); Feilchenfeld, Das Hohelied inhaltl. und sprachlich (Vratisl., 1893); Rothenstein, Das Hohe Lied (1893) a Driwer-Rothstein, Einleitung in die Litteratur des A. T. 468; Salfeld, Das Hohelied b. d. jüdischen Erkl. des Mittelalters (Berl., 1879); Noack, Das Hohelied in seinem geschichtl. und landschaftl. Hintergrunde (Lipsko, 1869) a j. Arabskou parallelu k Písni p., jak zpívá se posud o svatbách v syrských dědinách, obsahující rovněž hlavně chválu fysické krásy svatebčanův a v jednotlivostech nápadně P. p. připomínající, obsahují arabské písně sebrané a vydané Wetzsteinem v Bastianově »Z. für Ethnographie« (1873) a u Delitzsche, Hohes Lied u. Qohelet (1875). Kritické vydání chystá J. Peters v Hauptově bibli. U nás podal prosaický překlad Písně p. jako dramatu J. Hanuš (1869), básnický R. Dvořák ve Sborníku světové poesie (1895). O stěžejním bodu Písně p. jako dramatu (kap. VI. 12) viz R. Dvořák, Exegetisches zum Hohenliede (Král. česká spol. nauk, 1901). Volným zpracováním Písně p. jest Zeyerova Sulamit. Dk.